Zlatá stezka - hlášení

 Hlášení
Velitele 28. Přední hlídky Royal Rangers
Účastníci : Martin Černý, Richard Novák jun. , Martin Švehla
Za naši přední hlídku nakonec vyrazil jediný tým odhodlaný vyhrát. Po kontrole výstroje jsme vyrazili autobusem z ÚNA Třeboň 13.4.07´v 12:40 do Českých Budějovic. Dorazili jsme tam v 13:10 , kde následoval pěší přesun na vlakové nádraží a nástup do vlaku směr Plzeň. Cesta uběhla celkem rychle, ale vlak byl přeplněný. Při cestě jsem se bavil se studentkou vysoké školy, katoličkou o víře a církvi. V Plzni jsme měli hodinový přestupní čas, který jsme pod těžkými batohy využili k odpočinku. Následoval poslední úsek naší cesty, který jsme nastoupili v 17:10.
Na shromaždiště v Chodové Plané jsme dorazili v 19:00. Cca po 20 minutách dorazil velitel 15. ph Krokodýl se svými lidmi. Nastal hodinový vyčkávací čas na opozdilce. Po nástupu a krátkému slovu a modlitbě byli svoláni velitelé skupin ( celkem 9 skupin ), kteří dostali instrukce a mapu prostoru. „ Se zavázanýma očima“ byli jednotlivé skupiny rozvezeny po výcvikovém prostoru.


Byli jsme vysazeni cca v 22:00 nevědě kde. Náš Úkol bylo najít první tři stanoviště a splnit tyto úkoly: Zdolat lanové překážky, slanit 30 do pozemí a přesunout se na záchytný bod do 6:00. Na splnění tohoto úkolu jsme měli tedy 8 hodin.
Krátce po výsadku jsme dostali „ startovací SMS v prvním orientačním bodem, kterých bylo v mapě zakresleno něco kolem 20. Podle našeho odhadu nás čekal tak 6km přesun. Vyrazili jsme podle zadaných instrukcí po pravém břehu potoka ve směru jeho toku. Bylo obtížné procházet zarostlým terénem a brzy jsme začali ztrácet přehled a orientaci. S jedinou baterkou byl náš přesun značně omezený za což nesu odpovědnost. Martin ani já jsme je neměli. ( Osobně jsem to nedomyslel ). Brzy jsme začali pochybovat o správnosti směru, kterým jdeme. Ale drželi jsme se potoka, který nás Nakonec dovedl na rozcestí v blízkosti prvního bodu. Uviděli jsme světla a v záchvatu radosti jsme se „ rozběhli“ za nimi, po levém břehu. Obávali jsme se diskvalifikace a tak jsme se 100 m před stanovištěm přebrodili na pravý břeh. Mokří. ale rádi že jsme se po 4 hodinách dostali k prvnímu bodu. Aktuální čas byl 2:00. Měli jsme se po síti dostat na druhý břeh i s naším vybavením. Se 30 kily na zádech těžký úkol. První šel Martin Černý. Vedl si celkem dobře až k dvou lanu kde uklouzl a zůstal vyset v jištění. Jak sebou tak házel vypadl mu z kapsy mobil a peněženka. Šel jsem mu pro ně do vody ale zachránil jsem jen mobil, který zůstal pod vodou svítit. Druhý šel Richard a pak já. Bylo těžké to přejít. Batoh mě stahoval dolů a jištění se zasekávalo o uzly v síti. Na konec s pomocí instruktora jsem to zvládl, vyčerpaný a mokrý jsem lapal po dechu.
Náš nový bod byl na kopci od bodu HB asi dalších 5 km. Vyrazili jsme za ním ale nemohli jsme ho najít. Pořád nám nějak nešla busola a orientace. Nakonec jsem se chytli na přání Richarda skupiny před námi a po 5 km se vysílení a zmatení utábořili k pojezení a tří hodinovému spánku. V 7:00 jsem pak vyrazili, díky poradě jiného týmu a zjištění, že jsme si špatně určili výchozí bod výsadku, zpět k zadanému druhému bodu AG. Po hodině jsme tam dorazili, kde ovšem už vylo uzavřené stanoviště. Krokodýl nás tedy poslal na bod MF, který ležel asi 30 km od naší pozice.
Tušili jsme že poslední bod první části je daleko, ale že až tak… Bylo nejtěžší se rozhodnout a odhodlat jít dál. Vyšli jsme tedy. Batohy po ušlých kilometrech už byli značně cítit na oteklých ramennou. Shodli jsme se, že nemůžeme jít podle azimutu, protože ho nedokážeme spolehlivě určit. Stanovili jsme cestu z bodu do bodu tedy po nejbližších lesních a značených cestách v mapě. Což jak jsme zjisti až na konci nebylo moc šťastné, jelikož ostatní skupiny chodili pouze azimutem a tudíž nenachodili tolik zbytečných kilometrů jako my. Po třech dalších po šesti dalších hodinách jsme se konečně přiblížili k bodu AG – Ovčímu vrchu. Přišli jsme ale ze severní strany a museli vrch obcházet, abychom mohli spolehlivě určit pozici. Vedení v tomto úseku se ujal Richard, neb je to jeho domovina. Po dvou hodinách nekonečného stoupání a sestupování přes hřebeny kopců jsme se dostali velmi vysílení mezi dva orientační body, ovčí vrch a zříceninu hradu. Na ovčím vrchu jsme dostali nový bod SE který byl zanesen v dole u Konstantinových lázní.
V tomto úseku se začala projevovat citelná bolest chodidel a zad, znásobili se přestávky a čekání na Martina Černého, který začal na nás značně ztrácet. Byl hodně zničený, kulhal, a při projevování dehydratace jsem nu nařídil pravidelně pít, což jsem ostatně říkal všem při každé zastávce. Poznal jsem jak náročné je velet v krizových situacích. Bylo ústřední, abych si zachoval čistou mysl a optimismus. Richarda mrzela získaná ztráta na ostatní skupiny a tak ho ještě víc provokovala pomalost Martina. Martin se však nevzdával a na poslední chvíli jsme na stanoviště dorazili.
Krokodýl nás okamžitě rozdělil : Martin šel plavat v neoprenu 500 m, Richard šel na potápění a já na lezení po skalní stěně. Martin byl odhodlaný si zaplavat i přes moje obavy. Překvapil nás, jeho čas bylo 10 min, což nebyl nejhorší čas. Richard ponor také zvládl a získal nejen dobrý zážitek ale i další indicii. Mé lezení 20 m na stěnu byl také husarský kousek byl jsem pěkně vyčerpaný. Lezl jsem nejprve dost zbrkle, ale pak jsem se uklidnil a začal víc taktizovat. První část byla volné lezení, pak jsem musel překonat převis, kde se mi utrhl chyt a spadl jsem. Po převisu následovala holá stěna s uzlovým lanem na přitáhnutí a pak provazový žebřík a slanit zpět na zem. Můj čas byl 3 minuty 15 sekund. Nebyl nejhorší ani nejlepší. Musel jsem pak ještě na střelbu z paintbolové pistole. Bylo to něco neočekávaného. Nastřílel jsem, 3 body z 20, což ale nebylo nic moc. Totálně jsme však propadli u modelové situace první pomoci. Měli jsme s Richardem ošetřit tepenné krvácení. Náš figurant / figurantka / byl postřelený člen hradní stráž. Bylo použito hodnověrné vybavení…. „Krev“ stříkala. Zmatkovali jsme takže během 5 min postřelený „zemřel“. Mysleli jsme si že lom je konečná stanice, avšak k našemu už nepřekvapení se odtud pokračovalo dál přes tři kontrolní stanoviště na další kótu. Nikomu se už nechtělo dál… Martin už nemohl dál. Obdivoval jsem jeho zapření, kdy se kvůli týmu snažil zrychlit. Vyrazili jsme po lesní cestě dolů k osadě a pak pěšinou mezi pastvinami a poli k směrem na západ k červeně značené cestě která nás vedla 15km k přechodu na žlutou, po níž bychom se dostali na poslední kontrolní bod.
10 dalších deseti km jsme zničeni padli ve vesnici a zjistili že se musíme přesunout víc na jih.Důležité je že úkol měl být splněn do 19:00 a my už měli hodinovou strátu. Z našeho utrpení nás ale v té vesnici vysvobodilo zásahové komando Krokodýla se svým teréním vozidlem, kdy už po nás přes hodinu pátrali. Odvezli nás na shromaždiště kde na nás už čekali buřty a trocha snad zaslouženého odpočinku.
Následovalo vyhodnocení. Náš tým skončil k našemu úžasu 7 z 9. Mohli jsme se konečně vyspat… jenže zasloužený spánek se změnil v krušnou mrazivou noc. Snažil jsem se trochu zahřát Martina který se hodně třásl zimou, nakonec ale celkem dobře spal. Druhý den ráno jsme se zamýšleli při „ bohoslužbě“ nad tím jak moc se už dnes nenosí pravda, a jak důležitá je v našich životech. Sdíleli jsme se také o tom co jsme osobně prožili… a pak se pomalu rozjížěli domu.
„ Uvědomil jsem si jak moc důležitý je lidský charakter. Jak důležitý je v našich životech pro budování vztahů s druhými lidmi. Mohl jsem na sobě poznat jaké je to sáhnout si na dno… Jak důležité je umět se překonat. To jak se budu chovat k druhým lidem za jakýchkoli okolností. Náš charakter nám i druhým bude buď požehnáním anebo „prokletím“.Co s toho chci? Modlím se aby mě Bůh proměňoval v tom dobrém a nepřestávám si uvědomovat, že jsem jen člověk který nikdy nepřestane být závislý na Boží milosti a odpuštění. Díky Bohu, že je právě takový, plný milosti a odpuštění.“

Toto co jsem slyšel zpívat mě oslovilo s tím co jsem prožil:

Nepochybně

Jsou chvíle, kdy se Ti zdá, že už nemůžeš dál.
Jsou chvíle, kdy to chceš vzdát.
A jsou chvíle, kdy se ti zdá,
že už to nemůžeš zkusit znovu.
Jsou chvíle krize ve víře.
Tato zkouška víry potrvá, dokud vše nepomine.
Dokud nebudeš pochybovat, že vydržíš
a tvá víra nevyjde čistá a pravá.
Nepochybně to bude v pořádku.
S bohem to půjde k dobrému.
Nepochybně to na konci pochopíš.
Nepochybně to půjde.
S naší vírou On pro nás může pohnout horou.
Nepochybně – v moci Ježíše.
A nakonec zjistíme,
že vše, co skutečně potřebujeme, je nepochybovat.
Někdy si myslíme, že známe cesty,
které On vybere proto, abychom rostli,
Ale nikdy to není ta cesta, kterou si vybereme my.
Budou zimy v obdobích naší duše.
S chladným a mrazivým větrem, který nám ochladí život.
Ale naše víra může roznítit oheň,
Který nás zahřeje, dokud nepřijde jaro.

Velitel 28. Přední hlídky RR Martin Švehla.