Procházka růžovým sadem

 Procházka růžovým sadem – člověk si řekne, nějaká pohodová akce… Ale skutečnost je jiná. Letošní, už třetí, ročník jako vždy pořádala litovelská část olomouckého royalu, konkrétně skoro celá rodina Bartíků. Na předchozích dvou jsem taky byla a nakonec jsem se rozhodla jet i na letošní, abych měla možnost obhájit vítězství z minulého roku J. Ale už jsem věděla, že vůbec dojít do cíle v časovém limitu asi nebude hračka. Začátek byl večer v pátek 20. dubna na chatě v malé vesničce Kadeřín v okolí hradu Bouzov.


Letos se tu sešlo sedm družstev, a to poprvé i z jiných hlídek než Zábřeh a Olomouc. Dorazil tým z Opavy, Valmezu, Brna a i účastníci z Poličky a Zlína. Další týmy dodal Zábřeh. V jednom z nich jsem byla i já. Po společné večeři se čekalo na příchod Lukáše – vedoucího který to ještě dodělával. Díky tomu se start z původních osmi posunul asi na půl jedenáctou. Každý tým dostal tři osmisměrky, ze kterých jsme se dozvěděli, kde leží mapa se zakreslenými body, které máme projít. Na každém bodu najdeme zašifrovanou zprávu, ty potom dáme dohromady a tím zjistíme, kde najdeme klíč k zámku, kterým si pak můžeme „zamknout“ pořadí, ve kterém přijdeme. Sebou jsme měli mít spacáky a karimatky, ať se můžeme vyspat, ale nemuseli jsme si je brát, nemuseli jsme spát, a nebo byla možnost ještě přespat na chatě a jít až ráno. Kdo by přišel po šesté večer, bude diskvalifikovaný.
Náš tým vyrazil jako první, protože nám osmisměrky nedělaly problémy. Šly jsme na první bod, který jsme považovaly za nejlépe dosažitelný. Ale hned na první křižovatce jsme zabočily na špatnou cestu, protože jsme ve tmě špatně odhadly, kam ukazuje ukazatel s modrou značkou. Protože jsme ji ale dlouho neviděly, tak jsme se naštěstí brzo vrátily a stejně dobře se zachovaly při druhé křižovatce a stejné chybě. Pak už to celkem šlo a až na to, že jsme ztratily a po půl kilometru zase haluzácky našly v lese červenou značku a po tmě málem spadly do lomu, jsme došly na kopec už k druhému bodu. To byl ovšem problém, protože ten vrchol byl dost rozlehlý, zalesněný a v té tmě se na něm fakt špatně hledal triangulák. Po asi půlhodině hledání jsme začaly přemýšlet, že to zabalíme. Ale když už jsme pomalu chtěly rozdělat karimatky a spacáky, uviděly jsme baterky jednoho týmu kluků, a tak jsme se jich šly zeptat, jestli to taky hledají. Oni že jo, a tak jsme to taky ještě šly hledat a najednou o ten šutr Katka (vedoucí našeho týmu) málem zakopla. Vzaly jsme si zprávu, určily azimut a šly na další bod (naštěstí pod jiným azimutem než kluci). Měli jsme jít asi 3 km jen tak přes pole, louky a lesy a jenom přejít jednu cestu se žlutou značkou a dojít do vesnice s rybníky. Tak jsme šly a vůbec nevěděly, jestli jdeme dobře, ale něco za půlkou jsme uviděly dost v dálce konečně nějaké světlo. My jsme vůbec nevěděly, která vesnice to může být, ale říkaly jsme si, že aspoň zjistíme, kde jsme. Taky jsme zjistily - byly jsme necelý půlkilometr od rybníků, kam jsme chtěly dojít. Tak jsme to vzaly a šly dál.
Přemlouvala jsem holky, ať to zabalíme na dalším bodu, protože už byla fakt dost kosa. Ale oni že ne, že až na dalším, ne-li dál. Další dva body jsme našly celkem v pohodě, až na to, že jsme zase málem spadly do jakéhosi drsného lomu, a že nás cestou zase předběhli kluci. K šestému bodu jsme šly, když už bylo okolo šesté hodiny ráno, a říkaly jsme si, že nemá cenu teď chodit spát. Bohužel jsme se zase spolehly na naše umění určit azimut a jít podle něho, a tak jsme došly na úplně jiný kopec. Když jsme ale zjistily, že jsme mimo asi o 2 km, už to bylo v pohodě. Ale se sedmým bodem to bylo horší. Mělo to být u jediného trianguláku v okolí na nějakém kopci. To jsme našly, ale zprávu ne. Tak jsme nevěděly, co teď. Proto jsme napsaly sms vedoucím a ptaly se, co je na špatném místě, my nebo zpráva? Ale bylo teprve 8 ráno a naši milí vedoucí po dlouhé náročné přípravě ještě spali. Tak jsme vyluštily zatím všechny šifry, některé teda dost těžké, a pak se rozhodly, že na tom bodu nebude nic důležitého do celkové zprávy, a šly dál J.
Ale vůbec jsme si teď nebyly jisté, kde jsme. Tak jsme zase určily azimut a došly k šílenému klesáku. Po nějakém přemýšlení jsme se rozhodli sejít do údolí a odtud už jsme nějak trefily k dalšímu bodu, který měl být na zřícenině. Tu představovaly asi tři šutry na sobě a nějaká tabule s popisem toho, co to bylo za hrad.
Na další bod byla dlouhá nejednoduchá cesta, protože kromě setkání s divočáky v lese jsme došly do jiného údolí, než jsme chtěly. Tak jsme přešly další kopec a pak se po cestě dostaly na další bod. Tam jsme si daly dlouhou pauzu a koukly se, co nám vycházelo za zprávu, protože vyjma bodu, který jsem nenašly, byl tento už předposlední. Ten poslední jsme ani nepotřebovaly, protože jsme ze zprávy pochopily, že máme jít na kopec Stráň nedaleko Kadeřína. Rozhodly jsme se, že to vezmeme po modré, která vedla po silnici a pak odbočovala. Ale my, příliš zaujaté tím, že si v chatě budeme moct sednout, ba i lehnout, jsme neodbočily. Vracet se nám samozřejmě nechtělo, tak jsme zvolily naše oblíbené řešení – azimut. Asi jsme šly i celkem dobrým směrem, pak jsme ale obcházeli jakýsi lesík a nějak jsme se zapomněly vrátit do původního směru. Našli jsme se necelé 2 km od původního cíle. Tak jsme se s další dávkou odhodlání vydaly na Stráň.
Nakonec jsme tam v pohodě došly, protože to byl kopec víc v mapě než ve skutečnosti. Tam jsme našly klíče, jeden jsme vzaly a došly do chaty. Tam jsme daly zámek do díry s číslem 1 a rády si sedly, lehly, spaly a podobně. Samy jsme nemohly uvěřit, že jsme první, ale potom jsme zjistily, že další dva týmy sice měly všechny šifry, ale jedni je nevyluštili, druzí už nestihli na ten kopec zajít. Další týmy došly na chatu všechny do šesti, i když už ne se všemi body. Když jsme se všichni setkali, dali jsme si dobrou večeři a pak bylo vyhlášení výsledků a rozdání cen (čelovky, nerezové ešusy a hrnky s nabíjecími baterkami). Pak už jsme měli prostor pro povídání zážitků, kterých bylo fakt dost. Postupně jsme chodili spát, jak už to kdo nemohl vydržet.
Ráno byla společná snídaně a pak jsme udělali společné menší shromáždění. Po obědě se pak už jen uklízela chata a odjíždělo domů. Byla to fakt dobrá akce a doufám, že tam příští rok pojede ještě víc lidí, ať je to pořádný závod J.

Danuška J (41.PH Zábřeh)